“Boj tedy musí začít jinde, s jinými idejemi a metodami. Proto už asi patnáct let rozvíjíme kritiku syndikalismu a anarchosyndikalismu. Proto jsme zde a označujeme se za povstalecké anarchisty.
Není to z důvodu, že bychom si mysleli, že řešením jsou barikády – protože barikády by mohly být jen tragickým následkem výběru, který není náš vlastní – ale jsme povstalci, protože si myslíme, že anarchistická akce bude nevyhnutelně čelit mimořádně závažným problémům. Anarchismus netouží po těchto problémech, ony jsou vnuceny realitou, kterou vybudovali ti, kteří mají moc a nemůžeme se jich zbavit prostě tím, že bychom je ignorovali.”
“Zdálo by se, že všichni anarchisté se shodnou na jistých bodech; nepřidrží se sice úplně stejného názoru, ale přinejmenším neupadnou do žádných protikladů. První takovou otázkou je útok na třídního nepřítele (například vykořisťovatele), jak v makroskopickém rozměru Státu, tak mikroskopickém rozměru jednotlivce, odpovědného za vykořisťování. Když se ale soudruzi organizují, aby postoupili od slov k činům, nikdy nechybí ti, kteří vystoupí do popředí s pochybami, úžasem, podezřívavostí a nejistotou. Vždy se najdou někteří anarchističtí soudruzi, kteří anarchismus proměnili na svého druhu ochranný štít proti vlastní slabosti a kompromisům. Tito lidé očividně nemohou souhlasit s někým, kdo přispívá k jejich odmaskování prostřednictvím akce; někým, kdo čeří stojaté vody pomocí útoků na třídní nepřátele a často na sebe přitahuje pozornost represivních složek.”
„Pokud existuje nějaká neměnná vlastnost anarchistů, pak mohou být charakterizováni jako ti, kteří se nenechají odradit stinnými stránkami třídního boje a nenechají se zlákat sliby moci.
Bude vždy těžké, ne-li nemožné, najít soudruha, který ustoupil moci. Může se to stát v důsledku mučení nebo fyzického utrpení, nikdy však v důsledku dlouhodobé represe nebo ztráty srdce.“
„Každá drobná akce, provedená byť jen několika soudruhy, je ve skutečnosti velkým aktem subverze. Její význam jde dál za mikroskopický prostor, který pokryje, aby se stala spíše orientačním bodem, než symbolem.“
„Tajemstvím je skutečně začít.
Současné společenské uspořádání nejen oddaluje, ale také blokuje a korumpuje jakékoli svobodné počínání. Jediným způsobem, jak se naučit, co je svoboda, je experimentovat s ní a k tomu potřebujeme nezbytný čas a prostor.
Základní premisou svobodného jednání je dialog. Nyní je třeba říci, že jakákoli skutečná diskuse vyžaduje dvě podmínky: skutečný zájem o vznesené otázky (problém obsahu) a svobodu hledání možných odpovědí (problém metody). Tyto dvě podmínky by měly být splněny zároveň, vzhledem k tomu, že obsah determinuje metodu a naopak. O svobodě můžeme hovořit pouze za svobodných podmínek.
Jaký má smysl klást otázky, když na ně není možné svobodně odpovědět? Jaký má smysl odpovídat, když jsou odpovědi stále falešné? Dialog existuje pouze za podmínky, když spolu jednotlivci mohou hovořit nezprostředkovaně, což znamená když mezi nimi existuje vzájemnost.“
ZDROJ :
https://jailbreaking.noblogs.org/
